Přepis homilie P. Karla Skočovského o pouti Božího Těla 2. 6. 2024

1. čtení – Ex 24,3-8

To je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin.

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal. Časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin.“ Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov.“

Letos bych Vám chtěl nabídnout takový pohled, který nám ukazuje, že ta první smlouva, co uzavírá Hospodin s vyvoleným národem, souvisí s tím, co se stalo při Poslední večeři. Jak nám to může pomoci pochopit, kdo je Ježíš, zvláště v eucharistii, když se nám vydává pro náš život, abychom my došli spásy. Jedna z věcí, která nám může pomoci, je uvědomit si ten šok, který museli apoštolové prožívat, když slyšeli Ježíše, jak pronáší slova: „Toto je krev nové smlouvy“. Protože ta slova „krev smlouvy“ se objevují ve Starém zákoně jenom na tom místě, o kterém jsme četli v prvním čtení, kdy Mojžíš bere krev, nejdřív ji stříká na oltář, který tam představuje Hospodina a pak teprve na vyvolený národ, a tím se uzavírá smlouva, která má povahu manželské smlouvy. Protože Hospodin tu vystupuje jako ženich, který miluje svou nevěstu a uzavírá s ní manželskou smlouvu. To je smysl té první smlouvy, kterou uzavírá Hospodin na hoře Sion.

A je tu ještě jedna věc, kterou jsme mohli opomenout, která se neobjevuje v dnešním prvním čtení, tj. že poté, co Mojžíš říká: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin“ se pak Mojžíš a jeho pomocníci a 70 izraelských starších odebírá na tu horu a setkávají se s Hospodinem. V jeho přítomnosti pak pořádají hostinu, v Písmu se tomu říká, že „jedli a pili v jeho přítomnosti“. Tzn. že Mojžíš a zástupci vyvoleného národa, ti starší, v Boží blízkosti po uzavření té smlouvy se účastní hostiny před Boží tváří.

Něco podobného máme pak i při Poslední večeři. Ježíš je se svými učedníky, je to 12 apoštolů, kteří zastupují zase „vyvolený národ“. Je to Bůh sám, Ježíš, který je uprostřed nich. Je to Bůh osobně, který přichází, aby uzavřel smlouvu novou a věčnou. Už nepoužívá krev nějakého zvířete, ale bere do rukou kalich. Toto víno je krev nové smlouvy. Víno se stane jeho vlastní krví. Oni v Boží přítomnosti, v přítomnosti Ježíše, se účastní té hostiny, která je určitou korunou té slavnosti, a vy si můžete říci, že si tady teď všechno vymýšlím, že říkám, že ta první smlouva znamená, že Hospodin je ženich, který uzavírá smlouvu se svou nevěstou. Ale to je něco, co chápali i sami židé. Jeden z rabínů, židovských učitelů, říká, Hospodin sestoupil ze Sinaje, aby přijal Izraele, jako když ženich vychází vstříc své nevěstě. Můžeme pochopit, že když se uzavírá smlouva, která je podobná Poslední večeři, první smlouvě, Ježíš je také ženich, on je ten Boží ženich, který uzavírá novou smlouvu se svým lidem, a my jsme toho součástí. My jsme jeho nevěsta, protože Bůh nás stvořil proto, abychom se mu v lásce darovali, abychom byli s ním sjednoceni, abychom měli účast na jeho životě, na jeho radosti. Podobně jako když si ženich zamiluje svoji nevěstu. Říká, chci být s Tebou navždycky. A proto nás Bůh stvořil, abychom s ním byli navždycky. On si nás zamiloval. Jak říká sv. Augustin: „Stvořil si nás pro sebe.“ a „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ Tedy to naše srdce je stvořeno pro Boha, Bůh nás volá k sobě. Nabízí nám svoji lásku, abychom na tu lásku odpověděli. A když na ni odpovíme, tak to pro nás znamená záchranu. Tuto lásku na počátku Adam a Eva odmítli, ale Boží láska je nezlomná, vytrvalá, věrná. Proto, když oni odmítají jeho lásku, on přichází znova a znova a říká, vrať se mi moje milovaná, vrať se mi. Proto uzavírá smlouvu znova a znova. Ve Starém zákoně lidé v té smlouvě selhali, proto Bůh přichází osobně v lidském těle, v Ježíši Kristu, aby uzavřel smlouvu, která je nezrušitelná. Tak najednou můžeme rozumět tomu, co se děje při mši svaté, tam se to najednou všechno shrnuje, celé dějiny spásy. Slyšíme o tom, že Bůh Otec ve své lásce posílá svého syna, aby pro nás, pro naši záchranu, položil svůj život. Ježíš se nám dává jako ženich, aby se s námi sjednotil, aby nám daroval život, abychom měli účast na jeho radosti a lásce. Takže mše svatá je svatební hostinou a my se na ni připravujeme už od okamžiku křtu. Protože katechismus nám říká, že křest je svatební koupel, svatební lázeň před svatební hostinou. Protože židovská nevěsta, když se uzavírá židovská svatba, tak den před svatbou se noří do rituální lázně, aby se vynořila znovuzrozená, čistá. My jsme byli také ponořeni do vody a očištěni od každé nečistoty v okamžiku křtu, Bůh nás stále očišťuje svou vlastní krví a touží se s námi setkat a touží se nám darovat v této svatební hostině.

Abychom se tak připravili na konečné setkání.  Bude to ten samý Ježíš, který si nás zamiloval. Je to ten samý Ježíš, ten živý Ježíš, Bůh a člověk, který se nám dává v eucharistii, kterého jednou, pokud odpovídáme na jeho lásku svým ano, ano já chci přijmout tvou lásku, já Tě miluji, uvidíme tváří v tvář a zůstaneme s ním navždycky. Když židé uzavírali svatbu, tak se nejdříve uzavírala svatební smlouva. Po určité době ten ženich bere svoji nevěstu do svého domu a zůstávají spolu. Něco podobného zažili i Josef s Marií. Anděl říká Josefovi: „Josefe, neboj se k sobě přijmout svou manželku Marii.“ Josef s Marií uzavřeli manželskou smlouvu, nežili spolu a po určité době vezme Josef svou manželku do svého domu. Tak i Ježíš říká, teď odcházím, ale zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste byli i vy tam, kde jsem já. Uzavřeli jsme s Bohem Smlouvu. Naše srdce bylo zraněné láskou. Poznali jsme Ježíše jako toho, který si nás zamiloval, ale čekáme na ten čas, až ho uvidíme tváří v tvář. To bude okamžik naší smrti, pak na konci dějin se zdvihne opona a už nebude rozdíl mezi nebem a zemí, protože nebe se prolomí do tohoto světa. Tak se nemusíme bát okamžiku, kdy budeme odcházet z tohoto světa, protože pokud jsme si zamilovali Ježíše a pokud mu vyznáváme lásku v eucharistii, tak to bude okamžik podobný tomu, jako když si ženich bere svoji nevěstu domů, bere ji do náruče, přenáší ji přes práh a říká jí, ty jsi moje milovaná nevěsta. V okamžiku smrti nás Ježíš bere také do své náruče. Možná budeme potřebovat ještě nějakou chvilku pobýt v nemocnici, tomu říkáme očistec, ale pak bude nebe. To je ta hostina Beránkova. To není jen kdejaká hostina, to je svatební hostina Beránkova. Proto při mši svaté říkáme: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ To je ta nebeská svatební hostina, ke které jsme všichni srdečně zváni. Když pořádáte svatbu a chcete pozvat nějaké hosty, tak posíláte pozvánku na svatbu. Je to nejen pozvání na svatbu, ale pozvete přímo i toho člověka, je tam napsáno: Přijměte pozvání ke svatební hostině. Přesně toto pozvání nám Ježíš dává. Vložil nám do srdce touhu se s ním setkat.

Můžeme se s ním setkat i dnes v eucharistii, kdy přijmeme Ježíše. Můžeme se na chvilku zastavit, ztišit se v lavici a říci: „Ježíši, tebe jednou uvidím tváří v tvář. Dej mi účast na tvé hostině, kterou jsi pro mne připravil.“ Amen

(záznam homilie P. Karla Skočovského o pouti Božího Těla 2. 6. 2024)